|
Silvestr 2006
Silvestra v posledních letech téměř neslavím, ničí mě i v běžném
dni pražský shon a stres. Byl bych blázen, abych právě poslední den
v roce se vydal do pražských ulic – to už jsem párkrát zažil…
Kamarádka Jůlie, původem Tatarka, mi během odpoledne učinila návrh:
„Chonza, pajďom v kastěl, budě zpěvy i koncert varchaní. Pajďom
s Olgoj i Ljuboj.“ Fajn, pomyslel jsem si, zpěvy já rád a v kostele
budu v tichu a bezpečí. Alespoň si srovnám v hlavě myšlenky, už je
načase. Koncert měl začít v 11 večer, v 11.45 měl skončit a pak se
mělo vyrazit někam do kopců, jak říkala Jůlie, abychom dobře viděli
ohňostroj. V 10.45 jsem stál před kostelem a čekal na děvčata
z Tatarstánu, Moskvy a blíže nespecifikovaného místa výskytu. Těšil
jsem se na holky. Olze je padesát a je lékařkou, Ljuba asi
pětatřicetiletou gynekoložkou a Jůlie správce operačního systému,
vystudovala v Praze a je z ní jedenatřicetiletá inženýrka. Kde se to
v těch ženskejch bere, pomyslel jsem si, že to všechny dotáhly dál než
já ? Musím se jich zeptat, jestli jim doma taky pouštěj Mrazíka…
Jasně! Právě mi došla smska od Jůlie, že ještě na Malostranském
náměstí čekají s Olgou na Ljubu. Později jsem pochopil proč…
„Juli, za pár minut to začíná, jdu dovnitř, budu držet místa“
pravím naivně s jiskrou v oku. Opravdu se těším… udělal jsem dobře, že
jsem přišel včas. Holky jsou nespolehlivý na celým světě, to maj
společný… ha ha ha… těší mě to, neboť jsem si častokrát říkal, že bych
si měl namluvit děvče z rozvojové země, ta by si mě vážila! Naštěstí
jsem byl línej se naučit rusky. Vlastně jsem z ruštiny propadl.
Vstupuji těžkými dveřmi dovnitř a několika rychlými kroky předbíhám
klečící a ty, kteří si myjí prsty v malé kádi. Nechápu je, já si umyl
ruce doma v teplý vodě a teď jsem v pohodě. Sedám na poslední lavici a
šibalsky se rozhlížím. „Dostal jsem vás, starouši…“ a vyndavám svůj
mobilní telefon za účelem pořízení fotografie belhající se stařenky
s hlavou v šátku. Kdepak, technika jde dopředu mílovýmí kroky. Můj
xenonový blesk stařenu oslnil, až zavrávorala. Tiše mě proklela.
Několik ministrantů mne obestoupilo i s lavicí, a dalo mi jasně
najevo, že to byla moje poslední fotka v kostele. Slíbil jsem, že
fotit už nebudu a přihodil jsem nabídku, že dokonce ztlumím zvonění,
aby viděli, že jsem přišel v dobré víře.
Však nejsem věřící, a tak nemohu za to, že se v kostele neumím
chovat... Ovšem úplně jinak to viděl asi osmdesátiletý stařík, klečící
vedle mě. Omylem jsem si v lavici po usednutí dal nohu na klekátko,
přičemž z levé strany zasvištěla hůlka takovou rychlostí, že než jsem
si uvědomil, že se zastavila o můj kotník, už se zpíval druhý žalm.
Pronikavá bolest projela zmrzlým kotníkem a noha klesla odevzdaně k
dlažbě... ale to už přede mnou stála nepůvabná slečna v dlouhé sukni a
s přísným pohledem se mě tázala: „Vy nezpíváte?!!“, přičemž mi vyrvala
liturgický zpěvník z prokřehlé ruky a nasadila tón sirény požárního
sboru.
Znejistěl jsem.
Ano, poslední den v roce je vhodný k bilancování dní uplynulých,
ovšem představoval jsem si to poněkud jinak. Nevím proč, ale v kostele
karmelitek na Hradčanském náměstí mrzlo až praštělo, a za okny se
ozýval jeden výbuch za druhým. To už trpěl nejen můj kotník, ale též
moje uši.
Siréna v sukni a dělbuchy asijské výroby byly v jasné
disharmonii. Copak to nikdo neslyší, tázal jsem se sám sebe, a zkoušel
přimět trochu krve ke vstupu do posledních článků mých prstů. Byl jsem
na pokraji zhroucení a bohoslužba teprve začíná...
S láskou jsem vzpomínal na roky, kdy jsem poslední noc trávil mezi
skupinkami podnapilých turistů, kteří mi lezli na nervy svým hlasitým
projevem. Vždy se ale dalo někam poodejít, zacpat si uši nebo skočit
na tramvaj. Tady je to jiné. Uvědomil jsem si, že Siréna po mé pravici
přidává na hlase a sveřepý stařík s hůlkou byl jako skála. Odsud se
nedostanu, zhrozil jsem se a podíval se nenápadně na hodinky. Bylo
deset minut po jedenácté.
V kostele byla taková kláda, že Siréně pára vycházející z úst
přimrzala ke chmýří pod nosem. Evidentně jí to však k mé velké lítosti
nebránilo v nalistování dalšího žalmu.
„Modleme se!“ zaznělo kostelem a celá řada šla na kolena. Znejistěl
jsem podruhé. Chvilka zaváhání však stačila upoutat pozornost věřícího
s hůlkou. „Na kolena!“ zařval a křivým prstem ukázal k zemi. Chtělo se
mi brečet. Jediné, co mě drželo v naději, byla blížící se půlnoc.
Nemůžou nás tu přeci držet do rána?
Vzpomínal jsem na dětství, kdy jsem pro svou prostořekost a zlobení
klečíval v koutě na teplém koberci s květinovým vzorem a rodičům
vyčítal hrubé zacházení. V kostele jsem se ani neohřál a už jsem
klečel zase. Dědek zjevně pookřál. Celoživotním tréninkem a výškou
160 cm, gymnastickým způsobem poklekával a
vstával tak lehce, že jsem si se svými 38 lety a 80 ranními kliky
denně připadal trapně.
Zprava přiklekla Siréna…
„Ó Bože, nebeský Otče, budiž této noci ochranou mou; odvrať ode
mne všechna nebezpečenství, aby ni žádná nehoda k příbytku mému se
nepřiblížila…“
Táhlý zvuk kostelních dveří ostře prořízl boží atmosféru
svatostánku. Nic nemohlo zabránit klečícím v pootočení hlavy doleva
směrem ke vstupu, kde mohli spatřit zjevení, na které dosmrti
nezapomenou. Tři komsomolky v podroušeném stavu právě vstoupily
dovnitř, každá obtěžkána igelitkou Albert. Obsah tašek nebylo těžké
uhodnout.
Začal jsem se modlit, aby si mě nevšimly… Pozdě!
Jůlie zaostřila a ukazuje jedné z děvčat k mé lavici. Gynekoložka
vrávoravým krokem vykročila směrem ke mně, zatímco její ruka zmizela
v modré tašce. V kostele nastalo hrobové ticho. Takové představení
nepoznali ani ve Vatikánu.
Obávám se nejhoršího, přestává mi být zima... Už stojí přede mnou
pod dohledem důchodce, Sirény a vlastně celého kostela. V jedné ruce
Moskovskoje Igristoje, v druhé dva umělohmotné kelímky, které pokládá
přede mě mezi bible na stoleté dřevo.
„Ježíši, můj Spasiteli! Božský Vykupiteli, smiluj se nade mnou!
– Pane, buď mi milostiv!“ …vzdechy umírajícího mi tekou mozkovými
závity…
Jediným máchnutím hůlky děděk vyčistil dřevo od plastu i biblí a
vražedným pohledem si změřil nejdříve ženštinu a potom mne. Pak skrze
zuby cosi procedil, však jeho pekelné výrazy spolkl řev Sirény.
Bubínek pravého ucha se se mnou rozloučil při vysokém C.
To už bylo asi moc i na hluchého rváče s hůlkou, kterou prvně
zaútočil do svých řad. Zřejmě ho svým výkonem připravila o zbytky
sluchu, a tak svoji újmu nechtěl nechat bez odplaty.
Využil jsem
chvilky nepozornosti a protáhl se Siréně z lavice do volného prostoru.
Bohužel právě v okamžiku, kdy rudoarmějka chtěla završit seznámení se
mnou přípitkem z lahve.
Hluchý, zmrzlý i zpocený zároveň, přeskakoval jsem klečící věřící
s Ljubou pevně svírající mě i lahev moku na zádech, s lákavou vidinou
Hradčanského náměstí plného uřvaných turistů, rozbitých lahví a
utržených rukou. Nebylo však možné déle se zdržeti v kostele, neboť
kněz, rozvzpomenuv si na povinnou četbu o křižácích, řadil ministranty
do podivného uskupení.
Zastavil mě až úsměv Jůlie u vstupních dvěří. Nikdy bych nevěřil,
jaký šajn může hodit zlatý zub nasvícený kostelní svíčkou. Oslněn a
zmaten vypotácel jsem se na dlažbu před kostelem.
Přilétivší dělbuch z hrůzné noci po výbuchu u mého levého kotníku
mi roztrhl poslední zdravý bubínek, čímž mne uvedl do naprostého
klidu.
Poklekl jsem a rozplakal se.
Zlaté silvestrovské pořady Tv Nova …
|